Jaroušek

„Posílám Vám fotky týraného pejska, prosím, pomozte mu.“ Jediná věta v mém e-mailu a sedm fotografií. Sedmička prý bývá šťastné číslo, tahle skrývala bolest a utrpení malého hnědého pejska, vyhladovělého na kost. Celou noc jsem nespala, některé obrazy nemůžete vymazat pouhým přáním ze své hlavy, už prostě víte, že tam někde ve tmě leží v bolestech jeden osamělý pes…

Druhý den jsem obtelefonovala „čerta i ďábla“ a prosila o pomoc. Bohužel, pro naše zákony je pes jen věc, denně se s tímto nesmyslem a v důsledcích až zrůdností utkávám v bojích o psí dušičky v útulku. Přesto má ale např. Státní veterinární správa nástroje, jak v podobných případech rychle zasáhnout a pomoci ale… Lidskou lhostejnost a necitelnost vůči utrpení zvířat můžete najít i u lidí, kteří mají moc pomoci. A pak musíte sami najít cestu, řešení… Někdy to jde, jindy, bohužel, ne…

Znala jsem ho z fotografií, ale přesto jsem na první setkání s naprosto vyhublým a dehydratovaným kříženečkem nebyla připravena. Viděla jsem už hodně podvyživených psů, ale tohle bylo neskutečné. Přízrak, který kdysi byl psem. Apatický ke svému okolí stál na čtyřech hůlkách, z očí mu tekl hnis, měl proleženiny, varlata ani nešla nahmatat, i ta vyhladovělé tělíčko vstřebalo.

Mladinký pejsek dostal jméno Jaroušek. Vodu musel mít ze začátku na příděl, piškoty si bral jen z ruky rozlámané na kousky. Byla mu stále zima a hodně spal. Začal souboj s časem o jeho život. Kamarádka, MVDr. Marta Šilarová, za ním jezdila několikrát denně a bojovala. Jaroušek dostával antibiotika, speciální granulky, dětskou šunku a hlavně lásku. Moře lásky. Kapačky s výživnými roztoky a léky nešly využít, jeho žíly jako by neexistovaly. Tím pádem nešel udělat ani rozbor krve, nic… Viditelně se lepšil jeho psychický stav, vrtěl ocáskem, v očích se občas objevil zájem. Vyhříval se na sluníčku, jedl s chutí.. Přesto se ale jeho zdravotní stav nelepšil tak, jak měl. Začali jsme si připouštět, že už zřejmě došlo k těžkým změnám v organismu.

Věřili jsme v jeho uzdravení. Vždyť, když už jsme ho z toho pekla vysvobodili, musí přece přežít! Jeden večer jsem ve venčení vystřídala Martu. Vzala jsem Jarouška ven na trávu, kde se způsobně vyčural, prošli jsme se pomaloučku kousek po příjezdové cestě, a pak jsem ho v náručí odnesla zpět do kotce. A tehdy se to stalo…Přestože jsem ho opatrně položila na zem, rozjely se Jarouškovi všechny čtyři nožičky, zůstal bezmocně ležet na podlaze a já jsem v jeho očích uviděla prosbu. „Jsem hrozně unavený, nech mě odejít..“ Hleděli jsme si pár vteřin do očí a já neschopna pohybu viděla snad celý jeho smutný život nechtěného a týraného psa jako film. „I ten pes se musí umět narodit.“

V sobotu večer, sedm dní po převezení Jarouška na útulek, mi došla sms od Marty: „Jaroušek to vzdal, přijeďte.“ Kdysi jsem si dala slib – vždycky budu s každým pejskem až do konce. Nikdo, ani člověk, pes či kůň, nemá prostě umírat sám, ale obklopen láskou a smířením. Sedla jsem si vedle Jarouška na deku a vyprávěla mu o úžasném psím nebi, kde je hojnost všeho – jídla, pití, kamarádů, pohlazení. Nesmíte se loučit v slzách, ale musíte je nechat odejít v klidu ať je vám jakkoli.

Jaroušek byl stým pejskem, kterého jsme k nám na útulek přijali. Jeho odchod byl pro nás všechny osobní prohrou. Dobře vím, že jsme udělali maximum. Vždyť už druhý den po obdržení informace o něm byl u nás, dostalo se mu špičkové péče, ale… Jsou věci, se kterými se nikdy nesmíříte a asi ani nemáte. Děkuji rodině, která nás na Jarouška upozornila, které nebyl lhostejný, děkuji majiteli útulku, který mi po shlédnutí fotek zavolal a řekl: „Udělej pro něj všechno, přivez ho, zaplatím vše, co bude potřebovat, musíme mu pomoci.“ Děkuji všem, kteří na Jarouška mysleli a drželi mu palce, a nejvíc děkuji Martě, která šla do záchrany Jarouška celým svým srdcem, nezištně a zranitelně.

V podobných smutných chvílích má asi každý z nás chuť od všeho utéci. Nasadit si klapky na oči, na uši. Rozum vám zakáže si znovu ubližovat, ale po chvíli víte, že byste prohráli i sami sebe. Srdci nelze poručit. Nesmíme rezignovat, nesmíme vzdát boj s lidskou krutostí, lhostejností a bezcitností. Setkáte-li se s týráním zvířete, zavolejte policii, veterinární správu, městský úřad a hlavně – nenechte se odradit!! Jsme zodpovědní za ty, co jsme k sobě připoutali..

„Jsou v nebi psi? A co by to bylo za nebe, kdyby tam psi nebyli.“
„Jaroušku, pozdravuj na těch zelených pláních mého Fleka, Rexu a Babušku a vyřiď jim, že mi chybí. A promiň, že jsme přišli příliš pozdě.“

Stanislava Jansová, www.caniscentrum.com