Barunka

Občas si stěžuji na nezodpovědnost, lhostejnost ba i krutost lidí. Hlavně co se jejich chování ke psům a jiným živým tvorům týká. Prostě, až příliš často jsem viděla zubožené psí dušičky. Osud Barunky ale byl a je naprosto jiný – jí zachránila láska, soucit a zodpovědnost lidí. Lidí, kteří ji na vlastní oči nikdy nespatřili, jen vyslyšeli naše volání o pomoc. Začalo to jak jinak, jedním telefonem...

„Máme tu fenu křížence po srážce s autem – má jen zlomenou packu, nechcete jí? Ale pokud si ji vezmete nebude vám hrazeno žádné další léčení a péče a jestli si ji nevezmete tak ji hned utratíme.“

Nechci tu rozebírat, kdo mě takto v pondělí 29. ledna letošního roku kolem poledne „postavil“ před hotovou věc. Vše lze řešit přece i jinak než zbytečným vyhrocením situace. Nehledě na to, že na podobnou větu neměl onen veřejný činitel ani právo. Nikdo nemůže jen tak utratit psa, jehož majitel není znám. I když dnes si s odstupem času myslím, že znám byl, ale ten se zraněného psa prostě vzdal. „A jak je stará?“ zeptala jsem se. „Mladá - asi rok,“ zněla odpověď. A bylo jasno, fenku přijmeme na útulek a co bude, se dál uvidí. Někdy je lepší udělat krok do prázdna, a pak teprve řešit důsledky. Barunka se stala takovým mým krokem do prázdna a naštěstí se našlo dost lidí… ale to zase předbíhám.

Barunku jsem uviděla až za pár hodin po jejím příchodu k nám do útulku. Černá, hladkosrstá holčina střední velikosti se na mě dívala tak trochu vyděšeně z pelechu v kanceláři. Přivezli s ní prášky proti bolesti a vitaminy. Po měsíci prý už bude v pohodě. Druhý den ráno ale fenka ležela dál bez hnutí ve svém pročuraném pelechu a mně se vše přestalo líbit. Téměř „násilím“ se mi podařilo vymoci si její rentgeny a veterinární zprávu a ty jsem předala našemu „dvornímu“ veterináři MVDr. Mirku Šilarovi k posouzení. Ten večer k nám přijel a jeho verdikt byl jasný – okamžitá operace jinak fenka zemře. Tehdy jsem poslala víceméně bezmyšlenkovitě pár kamarádům email s prosbou o finanční pomoc a dala tuto zprávu i na internetové stránky našeho útulku.

Ve středu 31. ledna před 14.00 hodinou jsme fenku – teď už Barunku – odvezli ke složité tříhodinové operaci na Kliniku malých zvířat manželů Šilarových v Lanškrouně. A přiznávám, že při pohledu na její rtg jsem si říkala, jestli by nebylo lepší její trápení ukončit. Měla mnohočetnou zlomeninu kosti kyčelní, sedací a stydké, pánev byla silně zhmožděna, s nálezy velkých hematomů (krevních výronů) a poškozením svalů. Ale operující doktor Šilar mě přesvědčil, že i když jde o těžké zranění, fenka přežije. Po třech hodinách operace jsme spící Barunku převezli k nám domů a čekali neklidnou noc. Bára se však probouzela bez hysterie, strachu, i v cizím prostředí byla klidná a hned jak nás spatřila, se snažila vrtět ocáskem.

Druhý den už jsme byli jedna tlapka. Barunka nedávala najevo bolest, ani při převozu na veterinární kliniku a v pelechu si už sama sedala! Naše „domácí“ psy přivítala s nadšením a děti ještě větším. Jediným jejím problémem bylo vykonávání potřeby. Počurávání se pod sebe jí vadilo. Hned druhou noc se ale nějakým způsobem dostala z pelechu a vykonala potřebu u dveří a doplazila se zpátky. Pátý den se už bez problémů dokázala postavit, chodit po třech, a tak jsme ji převezli na útulek. Barunka byla vděčná za lidskou společnost. Měla celý den k dispozici spoustu rukou vždy připravených ke hlazení a mazlení.

Mezitím se ale začali ozývat lidé, kteří jí chtěli pomoci. Náročná operace a následná léčba totiž stála 15 000 Kč. Za neuvěřitelný týden se celá částka sešla na účtu našeho útulku! Snažila jsem se v rámci svých možností a hlavně času, všem dárcům poděkovat, poslat fotky či zprávu o stavu Barunky, odpovědět na četné dotazy, ale přesto i teď, za týden, za rok budu znovu a znovu říkat – DĚKUJI!!!! Děkuji za to, že jste jednomu psímu útulku pomohli zachránit jednu úžasnou a láskyplnou psí dušičku! Barunka je totiž neskutečný mazel, miluje vše živé – lidi, děti, psy a bezpochyby i kočky, morčata. Dnes máme jediný problém –  jak ji udržet v klidovém režimu. Jen uslyší lidský hlas začne se radovat, kňučet, skákat a snaží se každému vrazit toho svýho psího hudlana. 
 
Kdybych měla kouzelný prsten Arabely, přála bych si dnes jediné, aby ji mohli poznat všichni, kteří na ni mysleli a drželi jí palce a všichni ti, kteří nám finančně pomohli. Sami by na vlastní oči viděli neskutečně radostné psisko, které má před sebou ještě dlouhý a plnohodnotný psí život, ve kterém bezpochyby učiní šťastnými i všechny kolem sebe. 

Před pár dny se mi ozvali manželé Novákovi z Českých Budějovic. Barunka jim padla do oka (i do srdíčka) a rádi by si ji vzali. Mají dva menší psy, z nichž jeden má podobnou minulost jako Bára. Přijeli by pro ni hned, ale přece jen její převoz ještě pan MVDr. Šilar nepovolil. Čeká ji vytažení stehů, ale za týden nato už bude moci odjet vstříc své, bezpochyby, krásné budoucnosti v nové milující rodině. A snad se na mě manželé Novákovi nebudou zlobit, když zde otisknu jednu větu z jejich emailu, napsali mi: „Dnes jsme jí byli koupit obojek, ale žádný nebyl tak pěkný jako je Barunka, a tak musíme hledat dál.“

Vím, že se ozvali i lidé, pro které je takto drahá záchrana obyčejného psa nepochopitelná, hloupá, zbytečná. Kdo z nás ale dokáže posoudit, čí život stojí za záchranu a čí ne? Jsem přesvědčená, že pro své nové majitele bude mít Barunka nevyčíslitelnou cenu, stejně jako všichni psi, které milujeme. A že je to jen jedna kapka v moři? Ale to moře se skládá z  jednotlivých  kapek. Za půl roku provozu našeho Psího útulku v Lanškrouně od nás odešlo do nových rodin už 50 dříve týraných, opuštěných a nechtěných psů, a to je obrovské moře psí lásky, věřte mi! A možná jejich láska zase zachrání jeden lidský život, lidské štěstí.

Stanislava Jansová
www.caniscentrum.com